Chodit starou Prahou po stopách Franze Kafky se nabízí už proto, že autor v ní zanechal stopy snad všude, stejně jako ona zanechala stopy v něm. Toto vzájemné ovlivňování se pak promítá do textů, ve kterých jednotlivá místa jeho pobytů, jeho zážitků a jeho pozorování čtením znovu ožívají.
Sraz v neděli 11. října 2015 v 15 hod. na náměstí Franze Kafky před jeho rodným domem U Radnice 5
Po pražských lokalitách spjatých se životem a dílem Franze Kafky vás provede fotografka a překladatelka Věra Koubová:
„Probíral jsem jedno po druhém svá životní přání,“ vzpomíná autor v deníku z roku 1920 na jednu mladickou magickou chvíli prožitou kdysi na petřínské stráni: „Ukázalo se, že nejdůležitější nebo nejpřitažlivější je pro mne přání, abych se dobral náhledu na život (a abych o něm – to spolu ovšem nutně souviselo – dokázal psaným slovem přesvědčit druhé), v němž by život sice nepřestával svým přirozeným způsobem ztěžka padat a opět se zvedat, ale zároveň, neméně zřetelně by byl rozpoznán jako nic, jako sen, jako vznášení.“
Zdá se, že Franz Kafka měl už velmi brzy zcela přesnou představu o tom, jak by mělo jeho psaní vypadat: a právě tak je jako čtenáři také nepopiratelně vnímáme. Stejně však, jako on vkládal do psaní celé své zaujetí, celou svou osobu, ba několikrát poznamenal, že on sám není ničím jiným než literaturou – žádají si jeho texty pozorné čtenáře, kteří možná neproniknou do všech jejich významových zákoutí, budou však jistě zaujati a strženi jeho viděním, protože především úhlem a způsobem pohledu spisovatel působí. Těžko pak zůstanou u rozšířeného klišé, že Kafka je složitý, temný a depresivní.
Vnoříme-li se do textů hlouběji, překvapí nás naopak živoucí a radostné kypění, které se pozorným čtením okamžitě proměňuje v barvité, hmatatelné obrazy mířící k jádru existence. Nejednou se v údivu pozastavíme nad tím, odkud mohl být vůbec takový záběr vzat, a často se neubráníme smíchu, jejž ty šikmé a křížící se perspektivy vyvolávají.
Fotogalerie z procházky
Procházka Z příběhu do příběhu chce předvést rozmanité aspekty psaní Franze Kafky na příkladu krátkých textů, k nimž ho inspirovala určitá místa Starého města, ať už své obrazy zapisoval jen pro sebe do deníku, nebo pro některé adresáty svých dopisů – Milenu Jesenskou či svého otce –, anebo jako povídky a fragmenty.
Při výkladu nelze také obejít jeho komplikovanou osobnost. Zřejmě se na světě a v dějinách sotva najde jiný autor, který by tak nedílně splynul se svým psaním jako právě tento Pražák. Autoři především zaznamenávají a proměňují v psané slovo svou životní zkušenost. U Franze Kafky jsme naopak svědky toho, že svým slovem proměňuje vlastní život. Používal totiž svou literaturu, nejednou v podobě dopisů, jako zbraň a prostředek, kterým posouval děj svého života: pomysleme na jeho zapeklitý vztah se snoubenkou, do kterého – epistulárně – vsunul další vztah, a dal tak vzniknout naprosto ojedinělému „milostnému“ trojúhelníku.
Franz Kafka žil na rozhraní epoch, kdy Čechy právě přestávaly být součástí mnohonárodního celku Rakousko-Uherska. Sám patřil k německy mluvící „böhmisch“ menšině, a je proto nezbytné vzpomenout i tohoto složitého útvaru, jenž Praze nadělil překvapivé množství německy píšících autorů. Franz Kafka zažil přerod „české provincie“ v samostatnou republiku a jeho dílo pak zažívalo nejednu neblahou peripetii spolu s jejími osudy. Krkolomná a přerývaná recepce spisovatele Kafky v průběhu dvacátého století nás během procházky dovede až do dnešního času.
Toto dílo připomíná, co Kafka sám napsal o Prométheovi:
„Pověst se snaží vysvětlit nevysvětlitelné; jelikož pochází z pravdivého základu, musí opět skončit v nevysvětlitelném.
O Prométheovi vyprávějí čtyři pověsti. Podle první byl, protože zradil bohy lidem, přikován na Kavkazu a bohové posílali orly, kteří užírali jeho stále dorůstající játra.
Podle druhé se Prométheus v bolestech tiskl před klovajícími zobáky stále hlouběji do skály, až s ní splynul v jedno.
Podle třetí byla jeho zrada během tisíciletí zapomenuta, zapomněli bohové, orli, on sám.
Podle čtvrté začal případ, který ztratil důvod, unavovat. Unavili se bohové, orli. Rána se unaveně zavřela.
Zůstalo to nevysvětlitelné skalnaté pohoří.“
Zůstalo to nevysvětlitelné skalnaté pohoří, v němž je zaklet život se svými pády a vzmachy a zároveň neskutečně vznášivými výhledy. Dílo naplněné přesným pozorováním a nezaměnitelnou tajuplností, Kafkovo nevysvětlitelné pohoří.
Sejdeme se v neděli 11. října v 15 hod. na náměstí Franze Kafky před jeho rodným domem U Radnice 5
Věra Koubová
Překladatelka a fotografka Věra Koubová se narodila v roce 1953 jihomoravských Kloboukách u Brna. Vystudovala překladatelství z němčiny a angličtiny na Filosofické fakultě University Karlovy, poté navštěvovala také Pražskou fotografickou školu, kterou zakončila teoretickou prací o svém objevu negativních portrétních desek slavných osobností z přelomu 19. a 20. století z ateliéru Mulač.
Z jejích překladatelských prací jmenujme Novalisovy aforismy Zázračná hra světa, Nietzscheho Radostnou vědu, Mimo dobro a zlo, Dionýské dithyramby, Genealogii morálky, Ranní červánky a Lidské, příliš lidské, Tanec smrti, Poslední podobu a Z lemu snu Richarda Pietrasse, Rozevřenou fugu Franze Wurma, Dona Juana /ve vlastním podání/ a Velký pád Petera Handkeho a Nádheru života Michaela Kumpfmüllera.
Za své překladatelské počiny v letech 1997 a 1999 získala dvě tvůrčí odměny od Českého literárního fondu a Obce překladatelů , v roce 1999 Cenu nadace Roberta Bosche, v roce 2005 Cenu Josefa Jungmanna a v roce 2013 mediálně nejsledovanější cenu Magnesia litera za překlad básnické sbírky Richarda Pietrasse Z lemu snu (2013). V témže roce vstoupila do Síně slávy Obce překladatelů.
Věra Koubová je rovněž překladatelkou podstatné části díla Franze Kafky. Díky ní si v češtině můžeme přečíst Kafkovy Deníky 1913–1923, Deníky z cest, povídku Topič, Dopisy Mileně, román Nezvěstný a Dopisy přátelům.
Snad více než překladatelkou, se Věra Koubová cítí být fotografkou. Její fotografické práce jsou však více známy v zahraničí, než u nás. Přehled jejích četných výstav, které proběhly ve Freiburgu, Wuppertalu, v Jeně, v Erfurtu, Düsseldorfu, Weinbergu, Bernu, Heidelbergu, v Praze, Kališti i na samotě Pejškovna u Humpolce, naleznete na jejích webových stránkách. Svým objektivem mimo jiné sleduje člověka ve městě na místech (možných) dějů a pokouší se do obrazové podoby transformovat i literární výpovědi. Svými fotografiemi také doprovodila knihu švýcarského spisovatele Jürga Amanna Kafka nebo publikaci, kterou sestavovala se Steffenem Höhnem Nesmrtelní: smrtelní, Sterbliche: Unsterbliche.
Věra Koubová má ale kromě jazykového a výtvarného také dramatické nadání. Vystupuje např. v literárně-hudebním pořadu Skrytá tvář Friedricha Nietzscheho, v literárně-hudebním pásmu o metafoře u Franze Kafky „…A já vlastně vůbec nemiluji Tebe…“, literárně-hudebním příběhu Don Juan (ve vlastním podání) o knize Petera Handka a literárně-hudebním pásmu z dopisů Franze Kafky přátelům Sekera na zamrzlé moře v nás. sestavuje i literární pořady pro rozhlas (o Franzi Wurmovi, Richardu Pietrassovi, Franzi Kafkovi, Hilde Dominové, Doris Rungeové, Peteru Handkovi, Anně Blažíčkové, Matthiasi Zschokkem, J. B. Foersterovi) a už několik let pořádá (v češtině, němčině, angličtině a francouzštině) literární procházku Z příběhu do příběhu s Franzem Kafkou, které se můžete účastnit.
Trasa procházky
Franz Kafka (1883 – 1924). Prozaik židovského původu píšící německy a žijící v Čechách. Za života známý jen hrstce literátů, avšak postupem doby mimořádně proslavený svými neuchopitelnými texty, často nedokončenými, a přesto krok za krokem v úplnosti vydávanými v německém kritickém vydání, dokonce hned dvojím. Je překládán a komentován po celém světě.
Procházku po jeho stopách Prahou zahajme před jeho rodným domem U Věže na dnešním náměstí Franze Kafky. Dům se nachází na hranici bývalého Josefova, židovské čtvrti v době Kafkova mládí asanované. Existence ghetta v Praze nám dovolí pozastavit se nad problematikou židovství uvnitř Čech, nad fenoménem jazykových menšin a vůbec užívání dvou jazyků ve styku úředním i obchodním, porozhlédnout se po školství takového státního útvaru a na příkladu Kafkovy rodiny si uvědomit zvláštní podmínky života dvoujazyčného města.
Ale především můžeme procházku otevřít mystériem. Tajemství a tajuplnost velmi odpovídá duchu Kafkových textů, přestože jejich autor měl nade vše rád věci obyčejné, jako jsou třeba kameny, jejichž pevnost „skýtá oporu nejisté bytosti“ tohoto senzitivního člověka.
Podloubím kolem Malého náměstí dospějeme ke zdobnému středověkému domu s renesančními sgrafity a zvláštním názvem U Minuty, jednomu z dalších bydlišť Kafkovy rodiny. Dům má svou obchodnickou minulost. Využijeme toho, abychom si nad příběhem z dopisu Mileně Jesenské zpřítomnili, jak malý Franz provozoval své kšeftíky se žebračkou. Úryvek nám v plnosti předvádí autorův pozorovatelský talent, jímž vyvstává děj posluchači přímo před očima. Zároveň zde zahájíme téma rozvinuté dále před palácem Kinských na Staroměstském náměstí o obchodování spisovatelova otce a též o literárně se projevivším vztahu mezi otcem a synem. Úryvkem z Dopisu otci se dotkneme stylistického fenoménu „vyhrocování“ či „advokátského přístupu“ v Kafkově poetice.
Úzkou uličkou mezi domem U Kamenného zvonu a Týnským chrámem doprovodíme spolu se zarputilou kuchařkou rodiny Kafků prvňáka na každodenní cestě do obecné školy. V chlapci zanechala tato služebná pustošivé stopy, jež nám vůbec připomenou složitý čas dětství. Na historce z dopisu Mileně Jesenské si zároveň uvědomíme Kafkovo „včelí oko“, které v jediném souvětí vidí mnoho souvislostí takřka naráz. V duchu jeho nesčetných odboček i my ze stezky odbočíme do ulice Celetné k domu č. 3 U tří králů, kde Kafka žil později jako student. Prožijeme s ním zde příhodu, ze které je patrné, jak si tento spisovatel doslova „inscenoval“ zážitky, aby i životem procházel jako literaturou.
Ze studenta se však stal doktor práv a užitečný úředník pojišťovny, který kdyby žil déle, podle všeho by byl prodělal velmi úspěšnou kariéru, a to navzdory svým nářkům nad povoláním prováděným nicméně velmi svědomitě. Na náměstíčku u kostela sv. Jakuba jsou hned dvě pro Kafku významné budovy, dřívější obecná škola a obchodní akademie. Prodloužíme-li v představě přímku své cesty, „dohlédneme“ odtud až na jeho dlouholeté pracoviště, dnešní hotel Century Old Town Prague v ulici Na Poříčí.
Pokud se však obrátíme zpátky ve směru ke Staroměstskému náměstí, můžeme se cestou zastavit před domem U Zlaté štiky, kde spisovatel žil téměř dva roky během Velké války. Musel tehdy svůj pokoj v rodičovském bytě přepustit jedné ze sester, jíž odešel muž na frontu. On sám byl pro pojišťovnu „nepostradatelný“, a proto následky války, problémy zraněných navrátilců, jejich pěněžní odškodnění apod. zpracovával v zázemí Prahy. Zoufale však ve svých nových bydlištích hledal ticho, aby se mohl po nocích věnovat psaní.
Rodičovský Oppeltův dům té doby se nachází na rohu Staroměstského náměstí proti kostelu sv. Mikuláše, odkud měl Kafka z posledního patra přehled přes veškerá svá působiště, německou obecnou školu, německé Staroměstské gymnázium, Karlo-Ferdinandovu univerzitu, v dálce dokonce i budovu pojišťovny Na Poříčí 7. Jeden z kruhů, po kterých se pohyboval i on ve svém pražském životě, jsme tak právě dokončili na kraji Pařížské třídy, již líčí metaforický text z dopisu Hedvice Weilerové jako „rozběhovou dráhu pro sebevrahy“. Hutnost a kompaktnost, kterou své drobné příběhy Kafka přetváří až v anekdoty, je dalším charakteristickým rysem jeho stylu.
Cestou k Vltavě Kaprovou ulicí vykročíme do druhého kola pomyslné ležaté osmičky naší procházky. Z nábřeží u Rudolfina můžeme pohledem zamířit až k Schönbornskému paláci, dnešnímu vyslanectví USA, kde Kafka v době první světové války bydlel rovněž, a též ke Zlaté uličce, kde v jednom z domků psal své nejkrásnější povídky shromážděné později ve svazku Venkovský lékař. Blíže na očích máme však na levém břehu pod Čechovým mostem bývalou Občanskou plovárnu, dnes restauraci. Mladý Kafka byl sportovní typ, v dobách, kdy Pražané neuměli plavat, nejenže sám onu dovednost ovládal, ale také vesloval a u břehu měl dokonce uvázaný svůj člun „Rudi“, hrál tenis, jezdil na kole i na koni a svezl se i na strýcově motorce. Zábavný text o plovárně nám nastíní i tuto jeho málo známou stránku.
Pod Čechovým mostem nás však čeká vážnější aspekt jeho života, který se nejprve ohlásil radostným a už pomalu neočekávaným zážitkem první povídky, se kterou byl konečně sám spokojen. Ortel napsal roku 1912 v domě U Lodi, kde dnes stojí hotel Intercontinental. A při psaní měl už v hlavě Felici Bauerovou, Berlíňanku, s níž se postupně dokonce dvakrát zasnoubil. Tento vztah mu posléze vynesl další závažný text, totiž nedokončený román Proces. Jak došlo k tomu, že Proces je tak velmi osobní účtování s vlastní vinou, zatímco třeba v šedesátých letech byl vnímán především jako pohled na totalitní režim, lze probrat na náplavce pod Čechovým mostem.
Druhé kolo spěje ke svému dokončení po cestě Bílkovou ulicí, kde měl Franz Kafka živý zážitek s hospodským, a dále kolem někdejšího Café Savoy, dnešního Katr restaurantu ve Vězeňské, který však pro Kafku obsahoval naprosto odlišné konotace divadelní. V roce 1911 v něm strávil mnoho večerů na představeních lvovského hereckého jidiš souboru, který v kavárně několik týdnů vystupoval. Nabízí se zde téma Kafkových jazyků – mluvil a psal skvěle česky (o prázdninách ve Francii s přítelem Maxem Brodem spolu česky mluvili na veřejnosti), četl francouzsky a učil se italsky, hebrejskými slovíčky popsal více papíru než vlastními texty, pro jidiš získával své německo-židovské spoluobčany v dochovaném veřejném projevu. Žargonové hry v Café Savoy však měly pro Kafku ještě další významný rozměr spisů „zakořeněných“ v tradici, kterou on jako německy mluvící asimilovaný Žid v českém prostředí postrádal.
Procházku jsme zahájili na Kafkově náměstí pod bronzovou deskou s hlavou spisovatele od Karla Hladíka ze šedesátých let, z doby, kdy po tragických padesátých letech nastalo i v kultuře a literatuře uvolnění a Kafka přestal být v Československu tabu. Z té doby pochází také nejeden překlad jeho děl do češtiny. Zakončíme ji u pomníku z roku 2003 od Jaroslava Róny mezi katolickým kostelem sv. Ducha, protestantským Salvátorem o pár metrů dál a Španělskou synagogou. I tento pomník vznikal v době uvolnění, po listopadu 1989, kdy se pak také konečně přistoupilo k vydávání sebraných spisů Franze Kafky v češtině, dokončenému v roce 2007. Možná však bude ještě v polských archivech nalezeno 35 dopisů poslední Kafkově lásce Doře Diamantové, které jí sice byly v Berlíně třicátých let konfiskovány, avšak nikoli zničeny.
