Od roku 2015 zavítalo v rámci projektu Praha město literatury do Prahy na dvouměsíční rezidenční pobyty více než 40 zahraničních autorů a autorek z blízka i daleka. Mezi ně se letos zařadila i bohemistka, překladatelka a profesorka na Slovanské katedře Lvovské univerzity Nadia Brylynska. Do Prahy přijela Nadia pracovat na překladu poslední básnické sbírky Jaroslava Seiferta Býti básníkem. Na konci pobytu se nám svěřila s tím, jak se dostala k české poezii a proč si vybrala zrovna dílo Jaroslava Seiferta, jak trávila svůj čas v Praze i co se teď čte doma na Ukrajině.
V Praze jste na rezidenčním pobytu strávila dva měsíce, během nichž jste pracovala na překladu básnické sbírky Jaroslava Seiferta Býti básníkem. Jak jste se dostala k překladu české poezie?
O poezii jsem měla zájem už na základní škole. Můj otec byl divadelní herec a zároveň se vyznal v ukrajinské a světové literatuře, byl velkým milovníkem poezie a jejím známým deklamátorem. Tak bych řekla, že jsem po něm zdědila zájem o poezii.
Když jsem se dostala na bohemistická studia, v třetím ročníku jsme poprvé psali ročníkovou práci z literatury. Rozhodla jsem se, že tématem mé práce bude tvorba Vladimíra Holana, která mě v té době obzvlášť zaujala: podle návrhu mého profesora české literatury jsem se zúčastnila jako recitátorka Holanových básní jednoho literárního večeru v Knihovně cizích jazyků ve Lvově. A už za pár let jsem psala diplomovou práci, v níž jsem se věnovala nejenom Holanově tvorbě, ale i poezii několika dalších básníků stejné generace, a mezi nimi byl i Jaroslav Seifert.
Takto jsem vlastně začala překládat českou poezii, a mým prvním větším pokusem bylo Seifertovo dílo Morový sloup.
Jaroslav Seifert je sice jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu, nepatří ale k nikterak hojně překládaným českým autorům. Proč jste se rozhodla právě pro něj? Býti básníkem je navíc posledním dílem Seiferta, ve kterém se sám básník ohlíží za svým životem, má pro vás nějaký speciální význam?
V té době, co jsem začala překládat českou poezii, jsem totiž sama psala básně, jmenovitě volným veršem. Takový způsob psaní poezie mi vždycky připadal jako zázrak – i když se ty básně nerýmují a nemají nějaký patrný rytmus, bezpochyby jsou poezií.
Jaroslav Seifert napsal během života spoustu nádherných rýmovaných básní, ale nějak jeho celoživotní tvorba vyústila v sbírky básní psaných volným veršem, v nichž najdeme neuvěřitelně hluboké a zároveň průhledné metafory, obrazy a přemýšlení. Dalo by se říci, že se takto básník zbavil všeho zbytečného. A v tom vidím nějakou podobnost s moderní ukrajinskou poezií, jako např. v tvorbě celé básníků a básnířek – Maksyma Kryvcova, Viktorije Ameliny, Ljuby Jakymčuk, Oleny Herasymjuk, Artura Droň aj., kteří také píšou (nebo psali) volným veršem. Jako by v této úzkostlivé době už nebylo místo pro krásu rýmovaných veršů, jakoby rýmování bylo zbytečnou rozkoší a jen překáželo jistému poslání poezie.
Proč psal volným veršem starší onemocnělý Seifert, jenž pozoroval odcházení skoro všech básníků své generace, a to v jednom z nejtragičtějších období v dějinách československého státu? Řekla bych, že ty poslední sbírky, zejména Býti básníkem, se staly jakousi kvintesencí jeho tvorby a života. Proto jsem vlastně chtěla přeložit tuto sbírku do ukrajinštiny, a když se mi povede překlad vydat, tak myslím, že pro čtenáře bude Býti básníkem jakýmsi přehledem Seifertova díla, jenž pomůže vytvořit dost výraznou představu o postavě básníka.
Kromě toho, ukrajinští čtenáři najdou na stránkách sbírky Býti básníkem hodně reflexí, jež jsou pro ně bohužel nyní aktuální, například ty z básnického cyklu Bombardování města Kralup. Zdá se mi, že přes svou tragičnost Seifertovy básně dávají naději: když to přežili lidé kdysi, tak i my to dnes zvládneme.
Jak je to s překlady české poezie na Ukrajině, je o ně zájem? A jaká je momentální situace na ukrajinském knižním trhu celkově? Co za literaturu se nyní překládá nejvíce? Změnilo se to nějak od počátku ruské invaze?
Řekla bych, že o českou poezii zájem je, ovšem menší, než o českou prózu. To je normální, protože próza si vždycky snadněji najde svého čtenáře. S překládanou poezií je to tím víc náročné, překlad poezie je totiž něčím, čeho se mnozí překladatelé straní, a to z toho důvodu, že poezie často “funguje” na metaforické úrovni jazyka. Myslím však, že v překladu poezie je v nějakém smyslu občas větší prostor pro představivost překladatele. Větší svoboda, než v překladu prózy, v němž musíme většinou být hodně striktní.
Na Ukrajině je silná tradice překladu tvorby českých básníků, poezie se však moc nečte, a proto je vydávána velice zřídka. Překládají se ojedinělé básně a překlad celé básnické sbírky se vždy stane překvapující událostí, jak tomu bylo např. s Wernischovou sbírkou Procházka kolem pivovaru v překladu Iryny Zabijaky a Oleha Kocareva v roce 2016.
Válka mění všechno. Jak už jsem řekla, básníci začínají psát volným veršem kvůli hrůze světa. Co se týče čtenářů, v prvních měsících velké války mnozí říkali, že nemohou číst vůbec nebo že mohou číst jen non-fiction, nikoliv krásnou literaturu. Nevím, zda se to nějak změnilo během těch dvou let, ale zájem o literaturu faktu je opravdu veliký. Je to možná spojeno s hledáním odpovědi na otázku „Proč je naše realita právě takováhle?“ Snad si lidé myslí, že ji nenajdou v románech a básnických sbírkách. Podle mě není tento názor zcela správný.
V rámci pobytu jste se setkala s vnučkou J. Seiferta a navštívila jeho rodinný dům. Povězte nám o tom … Ovlivnilo toto setkání nějak vaše vnímání básníka?
Byl to neuvěřitelně zajímavý zážitek. A jsem za něj opravdu vděčná týmu Praha – město literatury UNESCO. Bylo to pro mě celé překvapení. Jak vřelé přijetí v Seifertově vile, tak i možnost poslouchat vyprávění vnučky Jaroslava Seiferta, Kláry Seifertové, a paní Marie Jiráskové, jež po určitou dobu redigovala Seifertovy texty. Taková setkání – v místě, kde člověk žil a tvořil – dávají pocit přítomnosti, jako by tady stále byl sám Seifert. Tenhle pocit jsem vlastně měla během skoro celého pobytu: šla jsem na místa, o nichž Seifert psal v básních, které jsem právě překládala, a to mi hodně v překladu pomáhalo.
Jak na Vás působila Praha na začátku pobytu a jak na jeho konci?
Když jsem tentokrát přijela do Prahy, měla jsem dojem, že je to totéž město, což jsem viděla naposled před jedenácti lety, a zároveň úplně jiné. Hodně věcí se změnilo. Jinak je Praha podivuhodné město a, podle mne, jedno z nejkrásnějších měst na světě. Praha je na první pohled neuvěřitelně rušná, člověk však v tomto městě najde spoustu kouzelných zátiší, kde se dá odpočinout a přemýšlet. Moje oblíbené místo v Praze je Kampa, zejména právě proto, že je to opravdu útulný prostor, i když je hned vedle těch nejoblíbenějších turistických atrakcí.
Na začátku pobytu jsem nevěděla, co mám dělat s takovým množstvím času – kromě překladu Seifertových básní – jelikož mi dva měsíce připadaly jako strašně dlouhý časový úsek. Ale už za několik týdnů jsem měla pocit, že toho hodně nestihnu – v Praze bych toho mohla ještě tolik vidět! Tak si teď myslím, že by člověk musel v Praze prožít celý život, aby spatřil všechny její krásy.
Pomohl vám nějakým způsobem pobyt v Praze s vaší prací?
Bezpochyby. Seifertova tvorba všeobecně, a sbírka Býti básníkem zvláště jsou do určité míry nasáknuté Prahou. Praha totiž byla pro Seiferta jakýmsi mikrokosmem, v němž žil a působil. Jak jsem už řekla dřív, často jsem navštěvovala místa, o nichž Seifert v básních psal, a to mi hodně pomohlo pochopit celkové znění sbírky. Jako skoro každé další starobylé město je Praha přeplněná stopami historických událostí, k nimž tady došlo. A měla jsem dojem, který Seifert popsal v básni Prsten krále Přemysla Otakara I. – v tomto městě se vždy něco dělo a díky dochování historické paměti je to jakoby se všechny ty události odehrávaly najednou.
Takoví básníci jako Seifert jsou jedněmi z těch, kdo pomáhají zachránit paměť lidstva, a to pomocí toho, že dokumentují osobní zážitky v souvislosti se zážitky těch, kteří zde byli dříve. Vlastně proto pro mne bylo tak důležité tady být a pokusit se pochopit vztah Seiferta s Prahou.
Jste teď jistě ponořena do Seifertova díla. Když bych vás tedy poprosila o to, abyste své pocity z času stráveného v Praze vyjádřila pomocí nějaké ze Seifertových básní, či její částí, napadne vás něco?
Možná to bude znít banálně, ale – i když to není báseň ze sbírky Býti básníkem – posledních pár týdnů v Praze mi stále přicházely do mysli verše mladého Seiferta, a to z básně Poštovní holub:
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí a bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
A taky sloky ze dříve zmíněné básně Prsten krále Přemysla Otakara I.:
Ať v této zemi nikdy nezevšední
slovo básníků
a motýli, kterých ubývá,
ať usedají na čerstvé květy
jejich písní.
A ti, kdož budou číst básně,
ať se musí bránit slzám
nad jejich krásou!
Jako se bránil F. X. Šalda pláči,
když přednášel o Dantovi
a citoval jeho verše.
Co byste vzkázala budoucím rezidentům, zejména překladatelům?
Praha se může stát inspirací pro každého, kdo to potřebuje. Užila jsem si tady neuvěřitelné knihovny, šla jsem s nadšením na dlouhé procházky po městě a skoro vždycky jsem cítila v Praze přítomnost nejen Seifertovu, ale i dalších významných osobností (bylo by divné ničeho si nevšimnout na rezidenčním pobytu v domě Franze Kafky).
Když se procházíte Prahou, nikdy nevíte, kde právě potkáte stopy dějin, protože jsou skoro všude. A také vás nohy vždycky přivedou k řece. Vltava je naprosto kouzelná. Velmi doporučuji přihlásit se na rezidenční pobyt v tomto městě, kde tak často dochází k větším či menším historickým událostem.
Nadia je jednou z osmi rezidentů a rezidentek, kteří letos do Prahy zavítají. Kdo ještě dorazí?
Zároveň běží výzva pro nové rezidenty na rok 2025 – přihlásit se je možné až do 20. 8. 2024.
