Existuje přinejmenším jeden příběh, který údajně měl dopadnout dobře, totiž nedokončený román Nezvěstný. Max Brod v doslovu k prvnímu vydání (pod názvem Amerika, 1927) píše, že Kafka označil kapitolu Přírodní divadlo v Oklahomě jako závěrečnou: „Záhadnými slovy Kafka s úsměvem naznačil, že jeho mladý hrdina nalezne v tomto „téměř neomezeném“ divadle jako rajským kouzlem svou kariéru, svobodu, oporu, dokonce i vlast a rodiče.“ Tomu však odporuje poznámka v Kafkově deníku, kde je výslovná řeč o násilné smrti mladého Karla Rossmanna. Můžeme tedy předpokládat, že Kafka chtěl konec románu umístit doslova „do ráje“.
Kafkovy příběhy nápadně často končí smrtí: Ortel, Proměna, Proces, V kárném táboře, Umělec v hladovění… Také Zámek měl končit smrtí hrdiny. Kafka své zalíbení ve zkáze konstatoval sebekriticky již v prosinci 1914 v deníku:
„Na všech těchto dobrých a velmi přesvědčivých pasážích jde vždy o to, že někdo umírá. Že je to pro něj těžké, že v tom pro něj spočívá nespravedlnost a přinejmenším krutost. A že to bude pro čtenáře, aspoň podle mého názoru, dojemné. Ale pro mě, který věří, že mohu být na smrtelném loži spokojený, jsou taková líčení tajně hrou. Rád zmírám s umírajícím, abych mohl vypočítavě využít pozornost čtenáře, který se soustřeďuje na smrt. Můj duch vnímá všechno jasněji než on, o němž předpokládám, že bude na smrtelném loži naříkat. A můj nářek je proto nejúplnější. Neustává jako opravdický nářek, nýbrž se vine s půvabem a ryzostí.“
Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)
