Vznik
Na svém posledním románu Zámek pracoval Kafka od konce ledna do konce srpna 1922. Začal ho psát ve Špindlerově mlýně a psaní přerušil v západočeské Plané u německých hranic. Tam žil v letním bytě, který pronajala jeho sestra Ottla. Do této doby také spadá Kafkův odchod z Úrazové pojišťovny do penze podmíněný jeho onemocněním.
Není jisté, jestli měl Kafka od samého počátku v úmyslu napsat román. Fragment, který nejprve napsal, a který také líčí příchod nedůvěřivého hosta do venkovského hostince, má zhuštěný styl, podle nějž se dá očekávat spíše krátká próza. Kafka si také od začátku nebyl jistý, z jaké perspektivy chce děj vyprávět. První dvě kapitoly totiž napsal nejprve v „ich“ formě. Teprve uprostřed třetí kapitoly se rozhodl přejít na „er“ formu a hlavnímu hrdinovi dal jméno „K“ (jako už předtím v Procesu). Kafka tedy musel již napsaný text odpovídajícím způsobem upravit.
Přerušení románu způsobila zřejmě především Kafkova duševní labilita – na podzim 1922 utrpěl několik panických záchvatů. Rukopis, v němž jsou ke konci neobvykle dlouhé škrty, však také poukazuje na formální problémy. Kafka měl patrně potíže přesvědčivým způsobem propojit narůstající počet postav a vypravěčských linií, a tak se vypravěčská látka v jeho rukou téměř rozpadla. Na rukopisu Zámku se dá jasně rozpoznat, že způsob psaní, který Kafka preferoval – ponoření se do sebe sama – byl v rozporu s plánováním komplexního románu.
Forma a obsah
Romány Proces a Zámek jsou spolu v úzkém spojení a mají mnoho tematických a formálních paralel:
- přísné ohraničení perspektivy na hrdinovu;
- hrdinovo v podstatě asociální jednání vůči ostatním lidem, vždy řízené vlastními zájmy;
- jeho boj s neprůhlednými, zdánlivě všemocnými úřady, jejichž nejvyšší představitelé zůstanou neodhaleni;
- blízkost žen k byrokratickému systému moci a sexuální žádostivost úředníků;
- důležitost všech písemností v podobě protokolů a spisů;
- nakonec dvojsmyslná pozice hrdiny, který sám sebe považuje za nevinného, případně „povolaného“, kterého však autor opakovaně zostuzuje a který s postupujícím sebepoznáním ztrácí svou bojovnost.
Rozdíl můžeme vidět v tom, že zatímco v Procesu je zatčení a následující jednání pro bankovního úředníka Josefa K. naprostým překvapením, údajný zeměměřič K. vystupuje jako vetřelec, který se dobrovolně dává do boje s úřady a který si chce takřka vytrucovat právo na život na úpatí zámeckého vršku. Pozorného čtení však ukazuje, že soud v Procesu se chová zrovna tak pasivně a reaktivně jako zámecká kancelář. „Soud od tebe nic nechce“ zazní doslova v Procesu. Zámek pak protokoluje neutrálně zeměměřičova nesprávná tvrzení a jinak od něj udržuje odstup.
Ten podstatný rozdíl spočívá v tom, že v Procesu se opakovaně hovoří o tajemném „zákonu“, který zřejmě existuje v psané podobě. V Zámku je ale snaha logiku autorit vyložit ze samotné životní praxe – z předpisů, rituálů a tradičních způsobů chování. Zámek je tedy „realističtější“ než Proces a místo snových prvků zde přicházejí dlouhé, zkoumavé dialogové pasáže.
Nové v románu Zámek je také to, že celá řada především ženských postav vkládá do zeměměřiče určité naděje, navzdory jeho neznalosti a bezmoci. Obviněný v Procesu nevzbuzuje žádné skutečné sympatie. Poprvé je také v Zámku přiznáno, že byrokratický systém má zajisté slabá místa a je napadnutelný (viz vysvětlení tajemníka Bürgela ve 23. kapitole). A konečně, Kafka plánoval (jak uvádí Max Brod), že román sice skončí smrtí zeměměřiče, ale v žádném případě ne jeho úplnou porážkou. Na poslední chvíli měl prostřednictvím zámeckých úřadů získat vytoužené právo pobytu ve vesnici.
Publikace
Za Kafkova života se veřejnost o románu Zámek nic nedozvěděla. Max Brod však dílo vydal z jeho pozůstalosti již v roce 1926 (nakladatelství Kurta Wolffa, Mnichov), přičemž vynechal dvě epizody, které považoval za nedokončené. Dlouhé vyškrtnuté pasáže, které jsou pro pochopení románu důležité, se pak objevily až v pozdějších vydáních (Schocken, Berlín 1935 a New York 1946, a S. Fischer, Frankfurt nad Mohanem 1951). Rukopis, který se skládá ze šesti sešitů, se nyní nachází v oxfordské Bodleian Library.
Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)
