Vznik
Po více než jedenáctileté odmlce přišla počátkem roku 1922 ve Špindlerově Mlýně nová, velmi intenzivní tvůrčí fáze, během níž se Kafka i přes neuspokojivý fyzický stav a navzdory těžké duševní krizi vrhnul do vícera literárních projektů a zčásti je i dokončil. Vedle románu Zámek vznikly objemné fragmenty Výzkumy jednoho psa a Doupě, několik kratších próz (mj. O podobenstvích), a také čtyři povídky, které byly později zahrnuty do svazku Umělec v hladovění – První hoře, Malá paní, Umělec v hladovění a Zpěvačka Josefína aneb Myší národ.
Dodnes není ujasněno, zdali Kafka během zhruba šesti měsíců, které strávil s Dorou Diamantovou v Berlíně, napsal ještě jiné, nedochované texty. Třeba konec Doupěte, který v rukopisu chyběl. Když Max Brod po Kafkově smrti jeho pozůstalost shromažďoval, obrátil se s tou otázkou na Doru Diamantovou. Předala mu rukopis Doupěte, dalších zhruba dvacet poznámkových sešitů však na Kafkovo přání (a v jeho přítomnosti) spálila. Zřejmě to nebyla pravda, spíše opatření, aby se zamezilo zveřejnění „soukromých“ poznámek. Ve skutečnosti se zbylé Kafkovy papíry ztratily v roce 1933 během domovních prohlídek Gestapem. Stejně tak i Kafkovy dopisy Doře, do nichž nesměl nikdo nahlédnout.
Téma a forma
Již od roku 1916 je u Kafky možné vysledovat zálibu pro prozaické formy, které jsou spíše reflexivní než vypravěčské (např. legendy, příměry, podobenství). Často nejde o události či dialogy, nýbrž o paradoxní vyhrocení, která dávají textu napětí. Tuto reflexi občas Kafka zaměřoval na velmi abstraktní objekty – třeba na gnozeologické problémy nebo náboženské pojmy („Ráj“, „Hřích“). Pocit, že s konečnou platností selhal – možná i vědomí blížící se smrti – jej však v roce 1922 podnítil k tomu, aby znovu v hlubším smyslu věnoval pozornost vlastním životním problémům a bilancoval (to samé platí i pro deníky).
Především zaměstnávala Kafku otázka, proč a jakým právem obětoval tolik jiných životních možností svému psaní. Přinejmenším tři ze čtyř textů sbírky Umělec v hladovění můžeme chápat jako variace na stejné téma – zničující a životu nepříznivé nároky, které si umění klade a pochybnosti o jeho smyslu. Ve všech třech povídkách (První hoře, Umělec v hladovění a Zpěvačka Josefína aneb Myší národ) jde o postavy, které své „umění“ považují za absolutní. Z autorova odstupu je však patrné, že jde takřka „o cviky ve vzduchoprázdnu“, které svou legitimitu získávají nanejvýš samy ze sebe – a v případě Umělce v hladovění ani to ne. Je pozoruhodné, že Kafka právě ve svém posledním díle (Zpěvačka Josefína aneb Myší národ) zaujímá vůči přehnaným nárokům, které klade umění, vcelku nejvlažnější postoj. Domnělou zpěvačku, jejíž nároky vůbec nejsou přiměřené jejím výkonům, publikum strpí a nakonec na ni zapomene.
Zvláštní místo zaujímá povídka Doupě. V ní vypravěč – opět zvíře – s hrdostí podává zprávu o systému, s jehož pomocí se vyhne opravdu každému nebezpečí. Ve světové literatuře pravděpodobně neexistuje analogický text, který čtenáře s takovou záludností vtahuje do nitra paranoidního ducha. Nenápadně, téměř hravým způsobem, tu překročí práh, za nímž promyšlená opatření ovládají a dusí život, který by měl být chráněn. I v tomto textu Kafka zobecňuje problém charakterní slabosti („úřednictví“) na existenciální pokušení.
Publikace
Kafka se od roku 1922 sám znovu pokoušel umístit své „příběhy“ v pokud možno uznávaných časopisech. První hoře tak vyšlo v časopise Genius Kurta Wolffa, Umělec v hladovění se poprvé objevil v Neue Rundschau.
Po konzultaci s Ernstem Weissem a Maxem Brodem – kteří byli se spoluprací s nakladatelstvím Kurta Wolffa rovněž nespokojení – se Kafka rozhodl, že s další knihou půjde do jiného nakladatelství. Knížku Umělec v hladovění nabídl berlínskému nakladatelství „Schmiede“ založenému teprve v roce 1922. Učinil tak v neposlední řadě z nouze, protože tu mohl počítat s okamžitou vysokou zálohou.
Kafkova počáteční důvěra se však ukázala jako předčasná, jelikož nakladatelství pracovalo nedbale a jeho vedení jednalo diletantsky. Přestože je Brod informoval, že autor by rozhodně rád zažil zveřejnění své knihy, a proto by bylo dobré práci urychlit, musel velmi zesláblý Kafka až do posledních dnů pracovat na korekturách. Umělec v hladovění vyšel teprve v srpnu 1924, dva měsíce po Kafkově smrti.
Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)
