Vznik
Proces patří k těm Kafkovým dílům, u nichž je možné prokázat bezprostřední životopisnou pohnutku: zrušené zasnoubení s Felice Bauerovou v hotelu Askanischer Hof v Berlíně. Pro Kafku to byl traumatický rozchod, především protože se odehrál v přítomnosti dvou svědkyň, které proti němu seděly jako pomyslná porota. Že se právníkovi Kafkovi vnutila metaforika soudu, je nasnadě.
Na začátku srpna, zhruba čtyři týdny po „tribunálu“ v Berlíně a týden po té, co začala první světová válka, začal Kafka román psát. Po roce a půl přestávky to byl druhý velký nával tvořivosti a Kafka se ho pokoušel navzdory nepřízni válečných podmínek zužitkovat až na hranice svých fyzických možností. Tak vznikly vedle Procesu další texty, především povídka V kárném táboře.
Proces je jediné Kafkovo dílo, které nevzniklo v přímém pořadí. Lze doložit, že napsal nejprve úvodní a závěrečnou kapitolu, tedy zatčení a popravu hlavního hrdiny. Patrně si od toho Kafka sliboval, že ukázní proces psaní a odvrátí nebezpečí předčasného přerušení. Na konci ledna se však soustředění přetrhlo a Kafkovi se ani přes mnohé pokusy začít znovu nepodařilo román dokončit.
Forma a obsah
Proces je považován za Kafkovo hlavní dílo, dozajista je ve světě nejznámější a nejvíce citovaný. I módní pojem „kafkovský“ se nejčastěji používá v souvislosti se situacemi, které se podobají zážitkům obžalovaného Josefa K.: konfrontace s absurdní byrokracií, která nepřeje životu a osamostatňuje se.
Důvodem neutuchající působivosti románu je zřejmě především skutečnost, že Kafka zde dosáhl přesvědčivého spojení formy a obsahu. Líčí snahu jednoho muže vyrovnat se s naprosto záhadnou událostí, vlastním zatčením, a objasnit ji. Kafka však nikdy neprozradí víc, než co se dozví i obviněný. Tím je čtenář dotlačen do perspektivy obviněného a vzniká podobné napětí jako v detektivce – také čtenář Procesu hoří touhou po vysvětlení, rozuzlení.
Tento účinek navíc posiluje skutečnost, že hranice chápání se samy znovu stávají výslovným tématem románu. Kapitola V chrámu ukazuje, jak zdánlivě jednoduchý příběh – známá legenda o dveřníkovi – při bližším pozorování vede do nezměrných hlubin.
Na druhou stranu dává Kafka čtenáři do rukou prostředek, jehož pomocí se může od hrdiny odpoutat. Josef K. hovoří o nevině, chová se však jako někdo, kdo je pronásledován špatným svědomím (a jehož Kafka ve svém deníku výslovně označuje za „vinného“). Protiklad mezi namáhavě udržovanou racionální slupkou a skutečným duševním stavem obžalovaného vede opakovaně k situacím, které oscilují mezi děsem a komikou. Nápadným způsobem zmizí tento komický moment v závěrečné kapitole. Ne kvůli samotné popravě, nýbrž protože si Josef K. teprve teď zcela uvědomí svou situaci, ba dokonce zaměří vůbec poprvé svou pozornost na sebe samého místo na chiméry ze soudu.
Dalším důvodem trvalého účinku Procesu je jistě to, že jej lze vztáhnout na poměry v totalitních státech. Hovořilo se dokonce o „prorocké“ předzvěsti stalinismu a národního socialismu. To se však míjí s podstatou díla. Kafkův soud je sice nevyzpytatelný, ale v žádném případě nejedná svévolně a zůstává zvláštním způsobem pasivní dokonce i vůči porušování pravidel. Lze dokonce vypozorovat, že všechny jeho činnosti obžalovaný takřka vyprovokoval.
Na druhou stranu je nediskutovatelné, že Proces tematizuje zkušenosti, které formují všechny moderní masové společnosti a které měl Kafka díky svému povolání před očima jasněji než jiní spisovatelé v jeho době: sebeodcizení, strach ze smrti, dezorientace, anonymita a „shrnutí“ člověka do spisů. Především Kafkův postup, kdy líčí vždy to očividné s fotografickou přesností, smysl toho všeho však ponechá v naprosté temnotě, přesně zrcadlí životní pocity ve velkých sociálních systémech, v nichž jsou všichni „informováni“, které však kromě vlastní funkčnosti nemají žádný jiný „smysl“.
Publikace
Proces je Kafkovo první objemné dílo, které Max Brod vydal z pozůstalosti (nakladatelství Die Schmiede, Berlín 1925). Předtím byla z románu známá jen Legenda o dveřníkovi (Před zákonem, 1915).
Rukopis představuje mimořádné redakční problémy. Kafka totiž sice roztřídil listy rukopisu do kapitol, avšak pořadí kapitol nikde neurčil. Určení smysluplného pořadí pak tedy zůstává věcí nakladatele – oblíbené pole působnosti kafkovské filologie. Kromě toho existuje řada nedokončených kapitol, u nichž jde těžko zjistit, kde by bylo jejich místo v kontextu s dokončeným Procesem. Jsou dokonce takové kapitoly, kde vůbec není jasné, zda je Kafka chtěl dopsat. (Nemluvě o tom, že Kafka by také mohl mezi hotové kapitoly zařadit další.)
Kritické vydání románu vydané Malcolmem Pasley, které vyšlo v roce 1990 v nakladatelství Fischer, nabízí kompromis. Kapitoly, které jsou zjevnými útržky, a není možné je smysluplně zařadit, zde byly shromážděny v příloze Fragmenty (zhruba 40 tištěných stran). Jiné, radikální řešení přináší historicko-kritické vydání nakladatelství Wallstein: Kafkou svázané stránky jsou zde vytištěny jako samostatné faksimile, jejichž „správné“ pořadí tedy není určené, resp. zůstává na čtenáři.
V neposlední řadě dosáhl Proces popularity také díky filmové podobě od Orsona Wellese (1962), s Anthonym Perkinsem v roli obžalovaného.
Celý román si můžete stáhnout zde: mlp.cz/proces.pdf
Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)
