Vznik
Při čtení v Mnichově v listopadu 1916 – jeho jediné čtení mimo Prahu – si Kafka uvědomil, do jaké míry v posledních dvou letech zanedbal svůj tvůrčí potenciál. Hned po návratu se dal do hledání klidného bytu. Jako dočasnou možnost mu Ottla nabídla maličký domek na Hradčanech (č. 22 ve Zlaté uličce), který si původně pronajala pro sebe. Skrovná místnost – dnes turistická atrakce – sloužila Kafkovi do května 1917 jako „pracovní byt“. Zatímco na Prahu stále více doléhal nedostatek uhlí a hlad, napsal tu Kafka v rychlém sledu téměř všechny texty, které byly později sdruženy pod titulem Venkovský lékař.
Zcela nové situaci musel Kafka čelit na podzim 1917. Poté co ho postihlo chrlení krve, byl na několik měsíců zproštěn úředních povinností. Kafka se rozhodl, že stráví přicházející zimu v západočeské vesnici Siřem, kde Ottla hospodařila na malém statku. Využil toho času pro lekce hebrejštiny a hojné čtení, nebyl ale zdaleka tolik literárně produktivní jako předchozí zimu. Dochovaly se však osmerkové sešity s množstvím krátkých, převážně úvahových textů, zvaných Siřemské aforismy (dnes známé pod názvem Aforismy).
Následující zimu strávil Kafka rovněž mimo město, v penzionu v Želízech. Ani tady, jak se zdá, nepodnikl žádný pokus přenést na papír delší prózy, které by bylo možno vydat. První větší prací od doby Venkovského lékaře datovanou na listopad 1919 je Dopis otci.
Řada dalších próz srovnatelných s Venkovským lékařem vznikla teprve v druhé půlce roku 1920. Podnětem bylo zřejmě především další selhání milostného vztahu (s Milenou Jesenskou) a skutečnost, že se z jeho tuberkulózy stala existenční hrozba, kterou již nemohl vytěsnit.
Téma a forma
V letech 1916–1920 experimentoval Kafka s novými literárními formami. Pokusil se o divadelní dílo – Strážce hrobky – a s povídkami Venkovského lékaře se vydal na cesty, které jej oddálily od „realistických“ konvencí vypravování více než předtím.
Tak ve Zprávě pro jistou Akademii vystupuje jako vypravěč v ich-formě opice, zvířata v Šakali a Arabové také mluví. Nový advokát je ve skutečnosti kůň a ve Starostech hlavy rodiny jde o naprosto nedefinovatelnou bytost, která je však obdařena vědomím. Experimentální je také próza Na galerii. Zde Kafka pouze dvěma dlouhými, skvostně spletenými větami na sebe nechá narazit dva odlišně vnímající světy. A v často interpretované titulní povídce Venkovský lékař se děj řídí snovou logikou, v níž dominují silné symboly a asociační pole.
Je očividné, že Kafka se snažil poprvé hojně využít stavebních prvků alegorie, podobenství, pohádky a přirovnání. Stojí za tím deklarovaný cíl využít jazykových prostředků k pozvednutí světa na „čistý, pravdivý, neměnný“. Zřejmě byl pro to Kafka ochoten velkoryse obětovat vypravěčský moment své prózy. Dlouhý fragment Na stavbě čínské zdi pak třeba už vlastně nemá žádný děj v pravém slova smyslu, nahrazuje jej řada věcných diskuzí. Tento pokrok myšlenkového obrazu a reflexe charakterizuje i texty napsané v roce 1920, jako jsou Prométheus, Sup, Káča a Malá bajka.
Naprosto jedinečné v Kafkově díle jsou Aforismy. Kafka se zde vydává do území, kde spolu hraničí literatura, filozofie a teologie. Jen někteří interpreti z nich dokáží něco vyvodit. Přes očividné vlivy a odkazy (Starý zákon, gnosticismus, židovská mystika, Kierkegaard) rozhodně není možné z těchto myšlenkových útržků a paradoxů vyčíst ucelený „obraz světa“. Zřetelné jsou však jasné vazby na Kafkův literární vesmír. Například existence lidem neznámého a nedosažitelného světa je také tématem Aforismů.
Publikace
Kafka sám se postaral o to, aby prózy napsané ve Zlaté uličce už od roku 1917 vycházely v časopisech a almanaších. Také na výzvu Kurta Wolffa reagoval bez váhání a poslal nakladateli třináct „malých povídek“. Ty Wolffa nadchly natolik, že nejen slíbil brzké vydání svazku Venkovský lékař, nýbrž také Kafkovi přislíbil na dobu po válce materiální podporu.
O to větším zklamáním bylo pro Kafku, že po těchto příslibech nenásledovaly žádné činy. Skutečnost, že se vydání Venkovského lékaře protáhlo na několik let a navíc je nakladatel zanedbával, přinutila Kafku dokonce k přemýšlení o jiném nakladateli – dvě nabídky již měl. Svazek nakonec vyšel u Kurta Wolffa teprve v květnu 1920.
Kafka měl zřejmě v úmyslu částečně publikovat také úvahy ze Siřemi. Dokazuje to skutečnost, že víc než 100 aforistických textu přepsal na zvláštní lístky a chronologicky je očísloval. Tyto lístky pak zveřejnil Max Brod v roce 1931 z pozůstalosti pod názvem Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě. Ten vymyslel Brod sám (a to poměrně tendenčně). Také prózy z roku 1920 byly jako celek publikovány z pozůstalosti.
Texty: franzkafka.de (napsal Reiner Stach, pro kafka2024.de přeložila Kateřina Lepic)
